Štěpán Čábelka: O toxické feminitě

O toxické maskulinitě, tzn. psychopatických, nezralých a utlačivých mužích, se mluví a píše často. Poměrně málo se ale mluví a píše o tom, že existuje i toxická femininita. Pokud už se toto sousloví někde vyskytne, bývá užito pro popis vnitřních omezení žen samotných, které jim byly, údajně, vnuceny patriarchální společností, a které je mohou blokovat — např. stereotyp, že žena má být citlivá, zdvořilá a orientovaná na domov (https://www.healthline.com/health/mental-health/toxic-femininity).

Toxická maskulinita je progresivistický ideologický deštník, pod který se schová ledacos. To ale neznamená, že by nezralí, misogynní a psychopatičtí muži neexistovali. Mužská psychika má, bez jakýchkoliv pochybností, rysy, které — protaženy do extrému — nevedou k ničemu dobrému. Např. soupeřivost, mocichtivost, potřeba ovládat druhé nebo malý kontakt s vlastními emocemi.

Jenže totéž platí i o ženské psychice. Ženy, s veškerým respektem, nejsou panny Marie čisté jako lilium. I ženy mohou být nezralé, psychopatické, narcistní, manipulativní či agresivní. Nemyslím si, že nám jako společnosti příliš prospívá jednostranné vykreslování mužů jako příčin všeho zla a žen jako nevinných obětí. Na tango jsou vždy potřeba dva. Takže si dnes dovolím pár anekdotických komentářů, které tu informační nerovnováhu snad malinko vyváží. Fakt nechci rozdmychávat ideologické nebo genderové války. Ale myslím si, že oběma pohlavím prospívá realistický pohled na vlastní silné i slabé stránky.

Ženy jsou méně agresivní než muži, ale ten rozdíl není velký: 40% žen je agresivnějších než průměrný muž. Muži jsou agresivnější fyzicky, ale dle některých studií jsou ženy agresivnější verbálně a online (https://www.psychologytoday.com/…/research-casts-doubt…).

Souvisí to s tím, že ženská agresivita je často pasivní, nepřímá a vysoce rafinovaná. Kdo neví, o čem mluvím, tomu doporučuju ke zhlédnutí kultovní komedii Protivný Sprostý Holky (Mean Girls, https://www.csfd.cz/film/136335-protivny-sprosty-holky). Upřímně, asi bych by na střední radši, aby mi rozbil hubu naštvaný spolužák než se dostat do rukou takovýmto potvorám. Lepší monokl, co se za pár dní zahojí, než dlouhodobě zničená reputace, rozvrácené vztahy a nemožnost se proti zhola vymyšleným pomluvám hájit.

Jsou ale i drsnější případy. Známá je kauza ženy z Budějic, co vyhodila z okna své roční dítě a pak skočila za ním; psychicky byla pořádku, příčinou byly zřejmě partnerské neshody. Dítě zemřelo, žena se nakonec zotavila. Ale partner se z toho zhroutil a skončil na psychiatrii. I tady, nicméně, platí že na tango musí být vždycky dva…

Statistiky ukazují, že drtivá většina odsouzených jsou muži. Ale jak na Jungmannova národní akademie učí JUDr. Jaromír Hořák (https://www.junaak.cz/2023/03/31/kurz20230603/), ženy ve zločinech mnohdy figurují také, jen je těžší je chytit a prokázat jim vinu. Ženy také častěji páchají drobné přestupky, za které se do vězení nechodí.

Někdy se ženy podílí na zločinu nepřímo, např. hlídají na chodníku, zatímco muži rabují byt. A pak utečou. Ale mnohé ženy své muže ke zločinu navádějí, ponoukají nebo citovým vydíráním, např. odpíráním sexu, přímo nutí. A mnozí muži jejich nátlaku podlehnou. Přesné číslo je těžké odhadnout, ale nejde o nijak vzácné případy. co bychom my, muži, pro ženy neudělali, že?

Málo se ví, že muži tvoří i většinu obětí kriminálních činů. Není to tedy tak, že by mužská agresivita a kriminalita byla zaměřena primárně proti ženám. Naopak, muži se vesele přepadávají, okrádají a střílejí mezi sebou.

Ženy snáze podléhají skupinovým tlakům. Z historie psychologie jsou známy psychické epidemie, které týkají výlučně žen. Ve Viktoriánské Anglii ženy hromadně omdlévaly, v 70-90. letech minulého století jsme zažili epidemii bulimie a mentální anorexie. I současná genderová dysforie u dívek má rysy psychické epidemie. Ale to jsou extrémní případy, mnohem běžnější je, že ženy prostě volí, tak jak se volí v jejich okolí, myslí si (aspoň navenek) to, co jejich kamarádky apod. Moje babička to ztělesňovala dokonale: v konverzaci vždy přitakávala tomu, kdo právě hovořil. Mého tátu to vytáčelo do běla — naprosto nemohl pochopit, jak je možné, že někdo nemá žádný vlastní názor.

Plyne to z toho, že zatímco muži cítí potřebu signalizovat vysoký společenský status, ke kterému patří určitý stupeň nezávislosti, pro ženy je důležité propojení s druhými a udržení skupinové harmonie (nebo aspoň jejího zdání). Ten rozdíl v konformismu není velký https://opentextbc.ca/…/person-gender-and-cultural…/), ale projevuje se zejména mimo obor, ve kterém ta která žena působí. V praxi to může vést k tomu, že ženy se častěji stávají obětmi politické propagandy nebo mediální masírky. V těsném politickém souboji může ženský konformismus vychýlit váhy směrem k méně kompetentnímu, ale atraktivnímu a médii protěžovanému kandidátovi, zejména jde-li o muže. Můžeme jen hádat, jestli se to nestalo nedávno i u nás.

Existuje něco, jako příliš mnoho soucítění nebo empatie? Zdá se, že ano. Buddhismus zná spojení „idiotské soucítění“ (idiot compassion, https://www.darwinpsychologycentre.com/…/idiot…). Idiotské soucítění lidé dělají kvůli sobě — pohání je nevědomá potřeba pochvaly, přijetí nebo blízkosti. Dát feťáckému synovi peníze, protože tolik trpí a je v tak očividné nouzi, je idiotské soucítění. Skutečné soucítění káže dostat ho na léčení, nebo ho aspoň vyhodit z domu. I když to bolí.

Ženy jsou nepochybně empatičtější a soucitnější než muži. Bohužel to také znamená, že více propadají idiotskému soucítění. Přílišná empatie/soucítění mohou vést k vyhoření, chybným rozhodnutím a nízké produktivitě. Ale to jsou dopady na konkrétního jednotlivce. Větší problém je, že mohou člověku zcela zakrýt širší, systémové aspekty nějakého konání. Znám ženu, která zasvětila dlouhá léta integraci autistů do pracovního procesu, a dosáhla značných úspěchů. Jenže ji to přivedlo ke zkratkovitému názoru, že diverzita, rovnost a inkluze (DEI) je veskrze pozitivní a je potřeba ji dlouhodobě plošně podporovat. Ostatně u političek často vidíme, že se v dobrém „zblázní“ do nějaké kauzy, až jim to zatemní uvážlivost. Z mého pohledu sem patří třeba sveřepé usilování o manželství pro všechny včetně adopcí, protože „všichni mají právo na lásku“ za současného ignorování problémů s mezinárodním obchodem s adoptivními dětmi (https://amy-medina.com/i-wish-it-wasnt-true-dark-side-of_7/) a surogátním mateřstvím (viz https://www.telegraph.co.uk/…/the-dark-side-of-the…/). Nebo nekritické lifrování zbraní na Ukrajinu, ať to stojí, co to stojí, a ať jsou ukrajinské šance na výhru jakkoliv mizivé.

Průměrný muž se od průměrné ženy psychicky liší—obě pohlaví mají své silné i slabé stránky. Není ale důvod, aby tyto rozdíly byly problémem. Problémem jsou nezralí muži a nezralé ženy. Zralé osobnosti se dokážou na sebe podívat realisticky, opřít se o své silné stránky, a na svých slabinách zapracovat. Zralé osobnosti též dokážou spolupracovat s kýmkoliv. Přejme si, ať máme hodně zralých můžu i zralých žen. Tím automaticky zmizí nutnost diskuse o toxické maskulinitě, stejně jako toxické femininitě. Ale než se tam dostaneme, je dobré si uvědomovat, že existuje obojí.