Ivo Budil: Klima jako aktér a objekt moderních dějin
Ve svém stručném vystoupení se pokusím ukázat, jak adaptace na klimatické změny ovlivnily zrod moderní průmyslové civilizace, a vysvětlit, proč se v posledních desetiletích argumentace opírající se o změny klimatu stala ve veřejném prostoru západní společnosti tak vlivnou ideologií.
Historikové jako za Geoffrey Parker a mnozí další ukázali, jak takzvaná malá doba ledová, nápadné ochlazování klimatu na severní polokouli probíhající od 14. do počátku 19. století, vyústila v době svého vrcholu v 17. století do skutečné globální krize, která radikálně ovlivnila vývoj prakticky všech společností v severní Eurasie a Americe, od Britských ostrovů po Japonsko. Projevilo se to nikoliv pouze malebnými zasněženými krajinami v Nizozemsku nebo Anglii na obrazech starých mistrů, ale také mnohem dramatičtější, neúrodou, ekonomickými problémy, sociálními nepokoji, epidemiemi, hladomory či milénaristickým očekáváním konce světa, jak v Evropě, tak v mughalské Indii nebo Číně. V posledním desetiletí 17. století zemřelo ve Francii na následky chladu více osob vzhledem k počtu obyvatel, než kolik jich zahynulo během první světové války. Tehdejší společnosti se musely na tyto dramatické podmínky adaptovat, přizpůsobit se a nalézt vhodnou strategii přežití.
V posledním desetiletí 17. století zemřelo ve Francii na následky chladu více osob vzhledem k počtu obyvatel, než kolik jich zahynulo během první světové války.
Tyto adaptace zahrnovaly například systém karantény nebo politiku merkantilismu, ale rovněž to, co nazývám scientistickou kognitivní netolerancí. Myslím tím vznik vědeckého světonázoru, scientismu, v díle Newtona, Galilea, Descarta nebo Gassendiho, který byl prosazován na úkor tradičních poznávacích strategií zahrnujících esoterické nauky, magii, okultismus, věštění, alchymii nebo astrologii. Z tohoto důvodu hovořím o netoleranci, o vytlačení alternativních přístupů ke světu ve jménu moderní vědy. Západ tedy soustředil postupně většinu svého intelektuálního potenciálu na rozvoj vědy a technologie. Tato kognitivní netolerance, jež se u žádné jiné civilizace s výjimkou Západu neobjevila, předznamenala a umožnila průmyslovou revoluci, která se stala historicky nejefektivnějším způsobem využívání lidských a přírodních zdrojů.
Jak ukázali například Piers Blaikie a Harold Brookfield v knize Land Degradation and Society (1987), Evropa směřovala v raném novověku k ekologické pohromě. Růst obyvatelstva, rozevírající se malthuziánská past, totiž způsobil rozsáhlé odlesnění, erozi půdy a poklesy úrodnosti, výnosů, a to zejména v Německu a Francii. Na sklonku 18. století došlo navíc v Evropě k lokální změně klimatu, kdy se objevily monzunové deště, to znamená delší údobí horka a sucha následovaná prudkými lijáky. Na rozdíl od Indů nebo obyvatel jihovýchodní Asie však Evropané neměli žádné zkušenosti s tímto fenoménem, který by měl devastující dopad na evropské zemědělství a subsistenci. Evropa směřovala k degradaci, chudobě a trvalé nerozvinutosti tak, jako jiné společnosti, které nezvládly ekologické podmínky své existence a rozvoje. Pak však došlo k zázraků 19. století. Eroze se zastavila, Evropa se opět začala zalesňovat, monzuny zmizely a Evropa se stala nejvíce prosperujícím kontinentem na světě. Co bylo příčinou tohoto obratu? Průmyslová revoluce zahájila ve velkém měřítku těžbu uhlí, fosilních paliv, což učinilo z litosféry, nikoliv již z biosféry, hlavní zdroj energie a snížilo existenční závislost lidí na půdě.
Průmyslová revoluce zahájila ve velkém měřítku těžbu uhlí, fosilních paliv, což učinilo z litosféry, nikoliv již z biosféry, hlavní zdroj energie a snížilo existenční závislost lidí na půdě.
Průmyslovou revoluci, nejradikálnější změnu materiálních podmínek lidské existence v dějinách, umožnila kromě kognitivní netolerance ještě jedna důležitá geografická změna. V Číně docházelo již od 11. století za dynastie Sung k rozsáhlé těžbě a využívání uhlí v mnohem vyšší míře, než tomu bylo až do průmyslové revoluce v Evropě. Problém ale byl, že ložiska uhlí se v Číně nacházela na severovýchodě daleko od nejproduktivnějšího regionu v povodí řeky Jang-c‘-ťiang s největšími obchodními a podnikatelskými středisky. V Evropě naproti tomu došlo v 16. a 17. století k přesunu kapitálu ze Středomoří, Benátek, Florencie a Janova, do severozápadní Evropy, Amsterdamu a Londýna. Koncentrace kapitálu a potenciálních míst dobývání uhlí se tak v Evropě na rozdíl od Číny protnuly.
Ovšem byl zde jeden háček. Když osvícenství, moderní věda a průmyslová revoluce odkryly obrovské přírodní zdroje a uvolnily svobodnou lidskou tvořivost, podnikavost a kreativitu, dominovalo západnímu světu Britské impérium. Průmyslová revoluce tak proběhla ve stále kastovním a oligarchickém prostředí. Jeden autor v této souvislosti napsal, že zásadní rozdíl mezi Velkou Británii a Francii spočíval ve skutečnosti, že Velká Británie se nejprve industrializovala, a teprve poté sociálně modernizovala, zatímco Francii a jiných zemích tomu bylo právě naopak. Britské impérium také využilo síly průmyslové revoluce k tomu, aby přetvořilo svět v hierarchický systém, ve kterém privilegované jádro využívalo přírodní zdroje a lacinou pracovní sílu závislých periferii. Britská dědičná a obchodní oligarchie si uvědomila a ocenila zásadní přínos průmyslové revoluce, ale nehodlala se v duchu kastovní mentality o výtěžky moderního hospodářství plnohodnotně dělit s širšími lidovými nebo dokonce domorodými vrstvami.
Velká Británie se nejprve industrializovala, a teprve poté sociálně modernizovala, zatímco Francii a jiných zemích tomu bylo právě naopak.
A tehdy, na sklonku 18. století, se zrodila první moderní ideologie, která se opírá o autoritu moderní vědy a jež se snaží zdůvodnit a ospravedlnit nerovnoměrnou distribuci bohatství a nerovnost mezi lidmi, a to trvalou omezeností zdrojů. Je to učení Thomase Roberta Malthuse, který ve spise Esej o principu populace z roku 1798 tvrdil, že zatímco počet lidí roste řadou geometrickou, množství zdrojů potřebných k jejich obživě se zvyšuje řadou aritmetickou. Nad společností se tak vznáší jako Damoklův meč malthusiánská past katastrofálního nedostatku. Proto je třeba zbavit se veškeré sentimentální filantropie pomoci chudým, která rozmnožuje jejich řady a utrpení, proto jsou fenomény jako války, epidemie, přírodní katastrofy a nerovnost mezi lidmi nutnou a přirozenou součástí života. Zrodilo se malthusiánství, moderní ideologie nerovnosti, které se vyvíjelo a bralo na sebe podle historických okolností podobu rasové ideologie, sociálního darwinismu nebo eugeniky. To znamená, že se snažilo v podmínkách moderní civilizace obhájit a udržet nerovnost mezi lidmi a ospravedlnit nadvládu imperiální nebo rasové oligarchie.
Na jeden tragický účinek Malthusiánství související s klimatem upozornil Mike Davis ve své knize Late Victorian Holocausts (2017). V letech 1876 až 1878 způsobil účinek El Niño sucho a hladomor v širokém pásu od východní Afriky, Indie, Číny po severní Brazílii. Tradiční společnosti byly těžce postiženy, protože v důsledku integrace do světového kapitalistického systému byly zbaveny svých tradičních prostředků ochrany, ale nebyly ještě modernizovány. Například v Indii generální guvernér Lord Lytton, který byl přesvědčeným malthusiánem, vědomě nepřijal v zájmu „přirozené“ regulace populace žádná opatření ke zmírnění katastrofy, a dokonce trestal úředníky, kteří tak učinili. V důsledku tohoto přístupu zahnuly desítky miliónů lidí. Podobně utrpěla i Čína, která sice nebyla kolonií, nicméně byla nucena po opiových válkách uzavřít nerovnoprávné obchodní smlouvy, jež přesunuly těžiště obchodu z vnitrozemí na pobřeží. Došlo proto k dlouhodobému zanedbání a poškození sofistikované sítě vnitrozemských kanálu, které byly klíčové pro dopravu a poskytnutí pomoci. Také v Číně zemřely desítky miliónů lidí. V Brazílii byl postižen především sever země. Brazilská vláda sídlící v Rio de Janeiru byla inspirována britským vědeckým malthusiánským přístupem a neučinila pro oběti nic.
Je příznačné, že v této době se o uvedené katastrofě v Evropě a Severní Americe širší veřejnost téměř nedozvěděla. Přitom tehdy se zrodil Třetí svět. Až do konce osmnáctého století se životní úroveň západoevropského, čínského a indického zemědělce prakticky nelišila. Bezpochyby nejvyšší kvalita života existovala v raném novověku v Japonsku. Malthusiánství představovalo součást politiky, strategie, prostřednictvím které byla, řečeno slovy André Gondura Franka, „rozvinuta nerozvinutost“.
Až do konce osmnáctého století se životní úroveň západoevropského, čínského a indického zemědělce prakticky nelišila. Bezpochyby nejvyšší kvalita života existovala v raném novověku v Japonsku.
Jak souvisí s uvedenými skutečnostmi Green Deal? Podle řady ekonomů, počínaje Karlem Marxem a konče Giovannim Arrighim, můžeme v rámci cyklu akumulace kapitálu rozlišit dvě fáze, produktivní, v níž je výnosné investovat do produktivních prostředků, průmyslové výroby a kvality pracovní síly. Poté přichází druhá fáze, v níž se působením Ricardova zákona o klesající výnosech již nevyplatí investovat do výroby a kapitál se přelévá do půdy, nemovitostí či především do finanční a bankovní sféry. Tento cyklus proběhl historicky již několikrát, v Benátkách, Janově, Florencii nebo Amsterdamu. Západní poválečný kapitalismus vstoupil do finanční fáze v sedmdesátých letech 20. století, což se projevilo nástupem neoliberalismu, deindustrializace, privatizace a deregulace. Moci se postupně ujímá finanční oligarchie, vytvářející obdobu neofeudalizmu, ancien régime, v němž budou lidé připoutáni nikoliv k půdě, ale k dluhu, to znamená, že budou celoživotními klienty finančního sektoru.
Finanční oligarchie má ale problém. Průmyslová revoluce postupně vytvořila moderní, vzdělaný a politicky sebevědomý národ se silnou střední třídou. Tuto početnou populaci je třeba opět znevolnit a paralyzovat její kolektivní racionalitu, vzdělanost, kognitivní síly a politické sebevědomí. Proto se objevují opět neomalthuziánské ideologické směry, nikoliv již v podobě rasové ideologie nebo sociálního darwinismu, ale environmentalismu a kulturního liberalismu, někdy nazývanými progresivismem nebo neomarxismem.
Agenda Green Dealu je proto podle mého názoru ideologickým derivátem neoliberalismu. Svědčí o hluboké intelektuální a ideologické krizi levice, že si tuto skutečnost neuvědomuje a že často agendu Green Dealu podporuje, a hluboké intelektuální a ideologické krizi pravice, že spojuje Green Deal s údajnými socialistickými a levicovými experimenty.
14.4. 2024
